Nacionalisté, Židé a ukrajinská krize – historický exkurz

Andrew Joyce, Ph.D.


Nationalists, Jews and the Ukrainian Crisis: Some Historical Perspective by Andrew Joyce

Nacionalismus je touha po svobodě

Nacionalismus je touha po svobodě (ne kolaborace s Židy s cílem získat režimní posty)

Autor: Andrew Joyce

V minulých dnech a týdnech se objevila řada komentářů zabývajících se údajnými fašistickými či antisemitskými sklony ukrajinských nacionalistů zapojených do revolučních událostí. Nejnověji je Vladimir Putin označil za „fašisty“ a „antisemitské reakční síly“, kteří páchají „nejdivočejší násilnosti“. Komentátoři však zůstávají nejednotni v tom, jestli Putin skutečně věří, že je Ukrajina pokraji fašistického převratu, nebo jestli nejde o prosté ospravedlnění ruského vojenského zásahu na Krymu. Nicméně, nehledě na nejasnou podstatu nacionalistické koalice, se rozhodl Abraham Foxman – stále ještě pevně usazen v sídle Ligy proti pomluvám (Anti-Defamation League – ADL) a stále mrtvičně zsinalý při sebemenším náznaku nacionalismu mezi bílými Evropany – poukázat na stránkách liberálního deníku Huffington Post na „znepokojení ukrajinské židovské komunity“ a vyzval novou vládu, aby „vydala záruky“ ukrajinským Židům.

Foxman a řada zpravodajských agentur označují za zvlášť znepokojivé postoje některých skupin a jednotlivců ve volné koalici nacionalistů a zejména potom stranu Svoboda. Protože řada těchto jednotlivců a skupin (stejně jako jejich postoje k Židům, multikulturalismu a Západu) jsou pravděpodobně neznámé širšímu západnímu publiku, doufám, že tento článek poskytne historický přehled a analýzu některých trendů ukrajinského národního hnutí. Věřím, že tak přispěji k lepšímu pochopení událostí na Ukrajině z pohledu západního bílého nacionalismu (K pojmu „bílý nacionalismus“ viz poznámka č. 1 v článku Grega Johnsona „O ukrajinské krizi“ – pozn. DP).

Ukrajinský nacionalismus musel vždy bojovat o své místo na slunci. Území Ukrajiny bylo terčem mnoha polských, tureckých, kozáckých a ruských tažení a invazí přinejmenším od 17. století a ve století 18. bylo rozděleno mezi Ruskou říši a Rakousko. Dokonce i v současnosti odborníci jako například Andreas Umland a Anton Šechovcov poznamenávají že „současná západní Ukrajina náleží více do střední než východní Evropy a v některých ohledech je podobnější baltským zemím než ostatním postsovětským republikám“ 1]
V průběhu druhé poloviny 18. století zažila ukrajinská (tehdy stále převážně rolnická) společnost několik výrazných vzplanutí mezietnických konfliktů; nejčastěji měly podobu násilností zaměřených proti Polákům a Židům, které ukrajinský lid vnímal jako cizí, vykořisťovatelské elity. Až kolem poloviny 19. století, s postupující modernizací a industrializací, nachází ukrajinský nacionalismus svůj hlas prostřednictvím spisů intelektuálů, jako byli básník Taras Ševčenko (1814-1861) nebo politický teoretik Mychajlo Drahomanov (1841 – 1895). I v této rané fázi se centrum nacionalistického hnutí nacházelo na západě Ukrajiny, v rakouské Haliči.

Sjednocení Ukrajinci v boji proti Rudé i Bílé armádě (propagační pohlednice Ukrajinské brigády, 1920)

Sjednocení Ukrajinci v boji proti Rudé i Bílé armádě (propagační pohlednice Ukrajinské brigády, 1920)

Protože Ukrajina byla rozdělená bojovali Ukrajinci na obou stranách 1. světové války. Obyvatelé rakouské Haliče bojovali za Rakousko-Uhersko pod praporem Trojspolku (Centrálních mocností), zatímco ti žijící v oblastech pod ruskou správou se do celosvětového konfliktu zapojili v řadách Ruské imperiální armády a Trojdohody (Entente). Jak se válka chýlila ke konci, monarchie se rozpadaly, mezi nimi i rakouské a ruské impéria. Uprostřed chaosu rozpoutaného bolševickým převratem v roce 1917 se objevilo i hnutí za ukrajinské národní sebeurčení. Země se stala v letech 1917 – 1920 dějištěm takřka nepřetržitých bojů, vzniklo několik nezávislých ukrajinských států v rozličných částech Ukrajiny, s různou mírou loajality k bolševismu. Konec této chaotické periody nastal až v roce 1921 definitivním pohlcením většiny území Ukrajiny Sovětským svazem, zbývající části země připadly Polsku a Rumunsku.

Od samého počátku bolševického vpádu na Ukrajinu byl hrál v boji o kontrolu země zřetelnou úlohu etnický prvek. V časopise Nationalities Papers: The Journal of Nationalism and Ethnicity Marco Carynnyk se poukazuje na to, že v roce 1920 „měla Ukrajina možná nejpočetnější židovskou populaci na světě“. 2] Vliv Židů na Ukrajině, který byl do té doby omezen na monopolní postavení v mnoha živnostech, po vpádu Rudé armády, vedené v mnoha případech rusko-židovskými komisaři, nesmírně vzrostl. Historik Sergej Pavljučenkov ve svém článku v renomovaném časopise Revolutionary Russia tvrdí, že „jakákoliv vážně míněná analýza historie komunismu a zejména Říjnové revoluce se nevyhnutelně vznese tzv. židovskou otázku. 3] Pavljučenko také poukazuje na to, že jedním z prvotních činitelů ve vývoji explicitního etnického charakteru ukrajinského nacionalismu byl antibolševismus a „podíl zástupců židovsképopulace při ustanovení sovětské moci začátkem roku 1919 a jeho protiklad k drtivé většině původního domácího obyvatelstva . 4]

Fakticky však bylo komunistické hnutí na Ukrajině zcela ovládáno Židy. Podle Pavljučenkova byly na začátku roku 1919 „sověty a stranické orgány vytvořené (na západní Ukrajině) plně obsazeny Židy“. 5] Zpráva, sepsaná úředníkem potravinového oddělení Moskevského sovětu po návštěvě Ukrajiny začátkem roku 1919, podrobně líčí situaci: „Jelikož jsou si všichni dobře vědomi, že veškerá moc je v židovských rukou, antisemitismus mezi obyvatelstvem se stává ještě více silnějším. Člověk slyší mezi lidmi jen jedinou věc, a to že se ‚neskloní před židáckou mocí‘“ 6]

Podle autora zprávy ukrajinští a ruští Židé, pracujíc společně, nemilosrdně jednali jako „spekulanti v oblasti zásobování potravinami“ a dosáhli toho, že „všechen zbývající soukromý trh je v jejich rukou“. Zpráva je zakončena poznámkou, že Židé „požívají výrazné ochrany úřadů a to jim umožňuje zastávat dominantní úlohu v zásobování, nákupu a distribucí zboží, zvyšování cen a obecně nad celým potravinovým trhem. A protože se otázka zásobování potravinami na Ukrajině stává den ode dne palčivější a ceny rychle rostou, je pochopitelné, že všechna nenávist v důsledku krize dopadá na hlavy nešťastných Židů“. 7]

V květnu 1919 vypukla v zemi vlna násilností namířených proti Židům. V podobném duchu, v jakém jsem psal o „pogromech“ devatenáctého století dříve, Pavljučenkov poznamenává, že historici se mají sklon zaměřovat na násilí samotné, namísto aby se pokusili o jeho zasazení do určitého kontextu nebo ho podrobit hlubší analýze – které by nevyhnutelně vynesly roli Židů na světlo. Podle Pavljučenka „je pravidlem…literatura zabývající se pogromy zpravidla pouze zaznamenává průběh, aniž by se pouštěla do zkoumání důvodů, proč k nim došlo“. 8]

Pavljučenkov, nezastrašen a nezatížen mainstreamovým pohledem na „antisemitské“ akce jako následek specifické iracionální kulturní „nákazy“, bádal v archívech sovětských cenzurních orgánů a analyzoval stovky dobových dopisů obyčejných Ukrajinců, vyjadřující nespokojenost se sovětskou vládou. Duch dopisů byl v naprosté většině stejný, v jednom z nich se uvádí: „Sovětská moc je pod palbou kritiky, protože jejími představiteli jsou většinou Židé“ a z dalšího zaznívá stížnost na to, že „ze všech se stali chudáci, kromě Židů; chodí líp oblečení než my a jí stokrát líp než my.“ 9]

S tím jak nepokoje a povstání proti židovskému bolševismu nabývaly na rychlosti a intenzitě, tisíce židovských komisařů prchaly do Moskvy všemi dostupnými prostředky. Odpověď Moskvy na krizi sestávala z návrhů zamýšlených na vylepšení postavení sovětské vlády, zejména prostřednictvím oslabení etnického prvku antibolševismu na Ukrajině. Toho mělo být dosaženo odstraněním Židů z vlivných komisařských postů a jejich nahrazení Rusy a také odvodem židovských komunistů do Rudé armády, „protože do té doby v Rudé armádě žádní židovští vojíni nebyli.“ 10]

Tyto návrhy byly vnímány jako velmi důležité, protože Sovětské Rusko se na konci roku 1919 připravovalo na druhou invazi, poté co bylo na jaře toho roku poraženy vojsky nacionalistů pod vedením Symona Petljury. Jako důkaz rozsahu židovského vlivu v Moskevském sovětu poslouží i fakt, že opatření na omezení zastoupení Židů „nebyly plně implementovány“ a Pavljučenkov byl schopen dohledat, že v seznamu vedoucích komisařů a vysokých sovětských úředníků, kteří měli vést druhou invazi na Ukrajinu (prosinec 1919 – leden 1920) „bylo 30 ze 47 lidí jasně židovské národnosti.“ 11]

Tento problém byl natolik přetrvávající, že byla Leninovi na varšavském sjezdu Komunistické strany v září 1920 osobně předána zpráva, která obsahovala stížnost že „obsazování stranických organizací a sovětů dělníky židovského původu“ vyvolává „extrémní nespokojenost“ mezi ukrajinským rolnictvem. 12] Do roku 1921 bylo samotné komunistické hnutí na Ukrajině rozděleno podél etnických linií, protože ukrajinští komunisté nebyli příliš nadšeni židovskou kontrolou bolševického hnutí. Podle Pavljučenkovova tvrzení toto vedlo k „ostrému boji na všech úrovních stranického a státního aparátu“, jak se Ukrajinci snažili vyrvat kontrolu z rukou židovských komisařů. 13]

Zatímco Židé a ukrajinští komunisté bojovali o moc, zbytky nacionalistických sil byly roztříštěné do půltuctu skupin a poměrně neschopné činnosti. V polovině 20. let začaly tyto skupiny formovat volnou koalici, podnětem k těsnější spolupráci však byla až vražda Symona Petljury v Paříži v roce 1926.

Sholom Schwartzbard

Sholom Schwartzbard

Jeho vrahem byl Šolom Schwartzbard, ruský Žid a recidivista. Schwartzbard – na jehož počest je pojmenováno několik ulic v Izraeli – prohlašoval, že Petljura vedl „pogromy“ na Ukrajině, během nichž bylo zabito několik jeho příbuzných. Dva tehdy nově vzniklé ukrajinské nacionalistické časopisy, Polnice („Сурма“, Surma) a Budování národa („Розбудова нації“, Rozbudova nacii), pomohly Petljurovou obranou sjednotit hnutí a odsouzením faktu, že „všichni Izraelští“ přispěchali na Schwartzbardovu obranu. Jak zaznělo v jednom z článků Surmy během procesu se Schwartzbardem: „vyšlo najevo, že nikoli jen židovské krevní pouto, které přikazuje každému Židovi bránit spoluvěrce … ale také židovská morálka nařizuje Židům užít veškerých dostupných prostředků k dosažení jejich cílů.“ 14]

Další článek v Polnici zdůraznil, že „židovské chování k ukrajinskému lidu zplodilo nenávist Ukrajinců vůči Židům“ dodávaje, že „namísto teatrálních gest a prolévání slz by se měli Židé a obránci a podporovatelé Schwartzbarda by se měli kát a uznat částečnou odpovědnost za pogromy.“ 15]

Podobné výzvy k objektivitě zůstaly samozřejmě nepovšimnuty, zatvrzelý Schwartzbard byl zproštěn viny a zůstává hrdinnou postavou Židů až dodnes.

Petljurova vražda vyburcovala aktivitu ukrajinských nacionalistů. Ke konci 20. let bylo zjevné, že čelí drtivé přesile a museli spojit své síly. V lednu 1929 se do té doby oddělené skupiny sjednotily do Organizace ukrajinských nacionalistů (Організація українських націоналістів, Orhanizacija ukrajinskich nacionalistiv – OUN), vedené plukovníkem Jevhenem Konovalcem. Těžištěm činnosti OUN spočívalo na západní Ukrajině. OUN, která kromě šíření nacionalistické ideologie vedla boj i za užití násilí a terorismu, sama sebe popisovala jako „integrální nacionalistické hnutí, které si stanovilo za cíl vyhnání polských velkostatkářů a úředníků z východní Haliče a Volyně, spojení se s Ukrajinci v ostatních zemích a vytvoření nezávislého státu.“ 16]

Během příprav na první kongres OUN napsal Konovalec, že nová nacionalistická vláda by měla „uvádět v soulad kulturní vývoj s duchovní podstatou ukrajinského lidu a jeho historickými tradicemi a usilovat o vymýcení ďábelských následků cizího zotročení na poli kulturním i v národní psýché. … Nádavkem k řadě vnějších nepřátel má Ukrajina i nepřítele vnitřního … Židovstvo a jeho negativní následky na naše osvobozenecké hnutí může být zlikvidováno jen organizovaným kolektivním úsilím.“ 17] Krátce po prvním kongresu napsal přední ideolog OUN, že bezpráví spáchané Židy na Ukrajině je tak rozsáhlé že ani „nebylo potřeba vyjmenovávat všechny křivdy, které Židé spáchali na Ukrajincích.“ 18]

Stránky Budování národa byly místem četných komentářů o roli Židů na sovětské Ukrajině (Ukrajinská sovětská socialistická republika). Jeden z nacionalistických novinářů, Makar Kušnir (Макар Олександрович Кушнір) napsal, že „diktatura proletariátu na sovětské Ukrajině vložila otěže moci do rukou ruské a židovské menšiny a znemožnila tak ukrajinské většině bránit své ekonomické a kulturní zájmy.“ 19] Na ustavujícím (I. Velkém) kongresu OUN pak Kušnir tvrdil, že „Rusové a Židé získali kontrolu nad hospodářstvím a široké vrstvy obyvatelstva považují vládu za cizáckou.“ 20]

Volodymyr Martynec, člen OUN – a na přelomu 20. a 30. let šéfredaktor jak Polnice, tak i Budování národa, uveřejnil v roce 1938 zvláštní přílohu na téma „Židovský problém na Ukrajině“, který byl později rozšiřován OUN jako samostatná publikace. Martynec v ní psal: “…naši Židé jsou z politického hlediska nepřátelský, ze společensko-ekonomického parazitický, z národního a kulturního nebezpečný, z morálního a ideologického rozkladný živel … a z rasového hlediska nevhodní k míšení či asimilaci.“ 21]

Dmytro Doncov  (Дмитро Іванович Донцов) – přestože nikdy nebyl členem OUN – byl mnohými ukrajinskými nacionalisty považován za „duchovního otce“ hnutí. Původně socialista, Doncov dospěl k závěru, že demokracie, humanismus i socialismus selhaly a jedinou odpovědí je „prudký obrat doprava.“ 22] (blíže Martyn Laryš: Ukrajinský pravicový extremismus – „Integrální nacionalismus Dmytra Doncova“, Rexter 01/2008 – pozn. DP) Po Petljurově vraždě Doncov napsal:“…musíme a budeme bojovat proti touze Židovstva hrát si na vládce Ukrajiny.“ 23]

Stěpan Bandera

Stěpan Bandera

Rok 1939 byl z vícero důvodů významným milníkem v historii ukrajinského nacionalismu. Toho roku se konal II. Velký kongres OUN v Římě a do jejího čela byl namísto (zavražděného – pozn. překl.) Konovalce zvolen Andrij Melnyk (Андрій Мельник), který obdržel titul „Vůdce“ (Bожд, Vožď). Téhož roku byl v důsledku německé okupace západního Polska propuštěn z polského vězení mladý ukrajinský nacionalista Stěpan Bandera (Степан Андрійович Бандера, Stjepan Andrijovič Bandera). Bandera odmítl uznat Melnykovovu autoritu a založil vlastní organizaci pod stejným jménem, která vešla ve známost jako OUN-B (OUN-Bandera, aby se odlišila od původní OUN-M, OUN-Melnyk). Mezi oběma skupinami (melnykovci versus banderovci) probíhal prudký a krvavý boj až do srpna 1940, kdy Bandera nabídl Melnykovovi příměří a slíbil ho uznat jako vůdce – pod jednou podmínkou, a to že Melnyk zakročí proti skutečnosti, kdy řada vedoucích činitelů OUN měla židovské manželky, někteří z nich byli dokonce podezřívání že jsou sami židovského původu. 24]

Banderova snaha se nesetkala s úspěchem. V dubnu 1941 uspořádala OUN-B kongres v Krakově, kde byl schválena rezoluce, že „Židé v SSSR představují nejoddanější část podporující vládnoucí bolševický režim a předvoj ruského imperialismu na Ukrajině. … Organizace ukrajinských nacionalistů bojuje proti Židům jakožto podporovatelům ruského bolševického režimu.“ 25]

Unešeni představou německé podpory po překvapivém útoku Německa na Sovětský svaz vyhlásili předáci OUN-B 30. června 1941 nezávislý ukrajinský stát (Акт відновлення Української Держави, Proclamation of Ukrainian Statehood, 1941). Na Němce to příliš velký dojem neudělalo a vesměs dál zastávali postoj přeměnit Ukrajince v otroky, a tak německá okupační správa začala zatýkat vedoucí činitele OUN a podnikat celková protiopatřeními proti hnutí.

Ukrajinští nacionalisté čelili pronásledování a pokud byli chyceni i popravám jak ze strany Němců, tak i Sovětů. Třetí konference OUN-B se konala v srpnu 1943 na odlehlých pláních na severu Ternopilské oblasti. Hlavním tématem byla porážka Němců u Stalingradu. Aplikací pokřivené logiky dospělo 25 přítomných členů k závěru, že Velká Británie a USA brzy vyhlásí válku Sovětskému svazu, ať už po boku Německa, či bez něj. V dosti absurdním přesvědčení, že vlivní Židé ve Washingtonu a Londýně sehrají klíčovou roli při sestavování koalice proti SSSR, se vůdci OUN-B rozhodli usmířit zamýšlené spojence změnou své politiky vůči menšinám a zdůrazňováním „rovnoprávnosti všech občanů“. 26]

O dva měsíce později začali předáci OUN-Bandera sestavovat seznamy a popisy Ukrajinců, kteří se podíleli na protižidovských/protikomisařských represáliích. V roce 1944, kdy byla už západní Ukrajina pevně pod kontrolou Rudé armády, vydali místní vůdci OUN-B rozkaz, aby „nebyly prováděny žádné protižidovské akce.“ 27] Navzdory této nové „židomilské“ politice byla Banderova OUN tvrdě pronásledována sovětskými úřady. Velká část příslušníků OUN-B a její pozdější inkarnace – Ukrajinské povstalecké armády (Українська повстанська армія – УПА, Ukrajinska povstanska armija – UPA), byla donucena odejít do exilu. V sovětské Ukrajině byly veškeré pozdější pokusy o oživení pravicového myšlení, i na té nejnižší úrovni, tvrdě potlačovány policií a KGB. 28]

Ukrajinský nacionalismus prakticky v zemi neeexistoval až do doby, než začala perestrojka. V roce 1990 se začaly objevovat první ultrapravicové skupiny. Toho roku vzniklo ve Lvově Ukrajinské národní shromáždění UNA-UNSO  (blíže Martyn Laryš: Ukrajinský pravicový extremismus – „Ukrajinské národní shromáždění – Ukrajinská lidová sebeobrana“, Rexter 01/2008 – pozn. DP), které v následujícím roce organizovalo pochodňové pochody Lvovem. Přestože přitahovalo pozornost médií, svými potyčkami s levičáky, proruskými silami a policií, nedosáhlo UNS žádného většího volebního úspěchu. Další z nacionalistických skupin, které se zformovaly v 90. letech je Kongres ukrajinských nacionalistů (Конгрес українських націоналістів, Konhres ukrajinskych nacionalistiv – KUN). Díky zapojení několika bývalých exulantů – členů OUN, si toto uskupení mohlo činit, oproti jiným subjektům, oprávněnější nárok na odkaz Banderovy OUN. Narozdíl od Shromáždění dosáhl KUN jistého úspěchu v předčasných volbách v roce 1997 a jeho vůdkyně Jaroslava Stecko (Ярослáва Стецькó, manželka Jaroslava Stecka – pozn. DP) získala poslanecký mandát ukrajinském parlamentu. KUN se později spojil s blokem Viktora Juščenka „Naše Ukrajina“, což mu zajistilo tři poslanecká křesla v letech 2002 a 2006, ale později se rozpadl a dalších voleb se nezúčastnil.

Třetí významnou nacionalistickou stranou 90. let byla Sociálně–národní strana Ukrajiny (Соціал-національна партія України, SNPU). Stranu tvořily podstatně mladší kádry než v případě KUN, navíc bez viditelných vazeb na OUN-B. Založili ji v roce 1991 Jaroslav Adruškov, Andrej Parubij a Oleg Ťahnybok (Оле́г Тягнибо́к), který byl do roku 1994 předsedou Lvovského studentského bratrstva. Původně veteránské sdružení účastníků bojů v Afghánistánu, strana změnila image, zavedla černé uniformy a zformovala tzv. lidové oddíly pro protesty před parlamentem. V roce 2004 se SNPU znovu reformovala a změnila jméno na Všeukrajinské sdružení – Svoboda (Всеукраї́нське об’є́днання «Свобо́да»).

Je to právě Svoboda, na kterou připadá lví podíl současné mediální hysterie. Přestože se jí nepovedlo sjednotit konzervativní pravicové strany v roce 2005, už v roce 2009 vykazovala strana „zatím nevýznamný, ale setrvalý nárůst popularity.“ 29] Jak lze z historie ukrajinského nacionalismu dovodit, základnou strany je západní Ukrajina a většina jejich úspěchů má původ právě zde. Andreas Umland a Anton Šechovcov poukazují na vyšší míru etnocentrismu na západní Ukrajině a že „xenofobie je nejsilnější mezi ,prozápadními’ západními Ukrajinci a mladší generací obecně.” 30] V článku ze září 2013 Umland a Šechovcov poukazují na oživení ukrajinské ekonomiky, která do země přitahuje netradiční, barevné přistěhovalce ze zemí jako Čína, Vietnam, Pákistán nebo Afghánistán a dodávají: „Není obtížné odhadnout, že rychle rostoucí Svoboda z této situace vytěží nejvíc.“ 31] Svoboda zastává silný koncept Ukrajiny – etnického národa a v posledních volbách získala 10% hlasů – dostatečně závažné provinění, aby Světový židovský kongres horoval u EU pro zákaz strany, společně s řeckým Zlatým úsvitem.

I přes Foxmanovo plačtivé naříkání o Svobodě a duchu Stěpana Bandery, postavení Židů na Ukrajině velmi bezpečné – navzdory tomu, co může být považováno za pochopitelné důvody pro antisemitské nálady mezi Ukrajinci. Nádavkem k bohatým historickým souvislostem uvedeným v článku upozorňuje Betsy Gidwitz z Jerusalem Centre for Public Affairs na „disproporční zastoupení židovských oligarchů v ruské a ukrajinské ekonomice“, na to, že „někteří Židé a poloviční Židé hráli prominentní roli při krachu různých bank a následných ekonomických krizích koncem 90. let“ a že nejbohatší mužem země je Viktor Pinčuk, kterého „označuje řada Ukrajinců za loupeživého barona, který využil svých osobních známostí k ukořistění cenného státního majetku za hubičku během postsovětské privatizace, zatímco miliony spoluobčanů bojovaly takřka o holé přežití.“

V čase vzniku článku se na Ukrajině odehrává řada významných událostí: Andrej Parubij – jeden ze tří zakládajících členů Svobody, byl jmenován šéfem ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany. Další člen Svobody kontroluje ministerstvo zemědělství (Igor Švajka). Nejpůsobivější je jmenování Oleksandra Syče místopředsedou vlády. Celkem je v ukrajinské vládě sedm členů, které lze považovat za rasově uvědomělé nacionalisty.

Myslím, že tento vývoj si zasluhuje hlubší porozumění a – pochopitelně – i naši podporu.

Poznámky:

1] A. Umland and A. Shekhovtsov, “Ultra-right Party Politics in Post-Soviet Ukraine and the Puzzle of the Electoral Marginalization of Ukrainian Ultranationalists in 1994-2009,” Russian Law and Politics, Vol. 51, No.5, (2013), pp.33-58, (35).
2] M. Carynnyk, “Foes of our rebirth: Ukrainian Nationalist discussions about Jews, 1929-1947,” Nationalities Papers: The Journal of Nationalism and Ethnicity, 39:3, 315-352 (317).
3] S. Pavliuchenkov, “The Jewish question in the Russian revolution, or concerning the reasons for the Bolsheviks’ defeat in the Ukraine in 1919,” Revolutionary Russia, 10:2, 25-36, (25).
4] Ibid, s.26.
5] Ibid, s.28.
6] Ibid.
7] Ibid.
8] Ibid, s. 30
9] Ibid.
10] Ibid, s. 32
11] Ibid, s. 33-34
12] Ibid, s. 26
13] Ibid, s. 35
14] Carynnyk, “Foes of our rebirth…”, s.317.
15] Ibid.
16] Ibid, s. 315
17] Ibid.
18] Ibid.
19] Ibid, s. 317
20] Ibid.
21] Ibid, s. 322
22] Ibid, s. 319
23] Ibid.
24] Ibid, s. 323
25] Ibid, s. 328
26] Ibid, s. 344
27] Ibid, s. 345
28] A. Umland and A. Shekhovtsov, “Ultra-right Party Politics in Post-Soviet Ukraine and the Puzzle of the Electoral Marginalization of Ukrainian Ultranationalists in 1994-2009,” Russian Law and Politics, Vol. 51, No.5, (2013), pp.33-58, (38).
29] Ibid, s. 44
30] Ibid, s. 53
31] Ibid.

Článek Andrewa Joyce „Nationalists, Jews and the Ukrainian Crisis: Some Historical Perspective“ vyšel původně na stránkách The Occidental Observer.

Share and Enjoy:
  • Print
  • Digg
  • StumbleUpon
  • del.icio.us
  • Facebook
  • Yahoo! Buzz
  • Twitter
  • Google Bookmarks

Comments are closed.