Translations: Czech

Dočkáme se v roce 2020 rozmachu nacionalistické levice?

Dočkáme se v roce 2020 rozmachu nacionalistické levice?

Dočkáme se v roce 2020 rozmachu nacionalistické levice?

Autor: Andrew Joyce

„Lidský život je nepřetržitým bojem, nikoliv pouze metaforickým; nejen s nouzí nebo nudou, ale také opravdovým bojem s ostatními lidmi. Člověk naráží na všech stranách na protivníky, žije v ustavičném konfliktu a umírá s mečem v ruce.“

Arthur Schopenhauer – Parerga und Paralipomena (kap. XII. „Dodatky k nauce o utrpení světa“)

Přestože pro lidi v prostředí pravicového disentu je mezi filozofy podle všeho favoritem Nietzsche, osobně mám značnou slabost pro Arthura Schopenhauera. Jeho popudlivý filozofický pesimismus byl vždy blízký mému vlastnímu temperamentu a během let jsem tak opakovaně a rád nacházel nečekanou útěchu v jeho kvazibuddhistické a vysoce soucitné konceptualizaci utrpení. Pojetí života coby nekončících střetů se soupeři je nedílnou součástí Schopenhauerovy filozofie – i mého osobního náhledu na politiku i filozofii. Asi nemusím nijak sáhodlouze prokazovat, že lidé zapojení do pravicového disentu si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek protivníků.

Jsou proti nám seřazeni ze všech stran politického spektra – a čas od času dokonce nějaký „vyraší“ také z našich vlastních řad. Politická filozofie pravicového disentu se tak dnes víc než kdy předtím zdá být předurčena k neustálému konfliktu a já se proto nemohu zbavit neradostného dojmu, že až jednoho dne zemřu s metaforickým mečem v rukou, všechny rozbojované bitvy budou zuřit dál, vidina konečného vítězství kdesi v nedostižné dálavě. Proto si čas od času dopřávám trochu uvolnění v podobě optimistického smýšlení (pro Schopenhauera se Spenglerem forma zbabělosti), jako třeba když se snažím hledat spojence tam, kde jsem dříve hleděl jen na pevné šiky nepřátel. Tím se konečně dostávám k samotnému tématu této eseje: nedávnému vývoji na levici, který jako by naznačoval možnost vzepětí antiglobalistické, antiimigrační a antisionistické/antisemitské politiky.

Švédští komunisté se probouzejí

Není to dávno, co web Sputnik přinesl informaci, že skoro polovina členů Komunistické strany ve švédském Malmö z rudé partaje vystoupila. Plánují totiž založit novou dělnickou stranu, která nebude mezi své hlavní cíle počítat mj. multikulturalismus, zájmy LBGT nebo boj se změnou klimatu. Jeden z přeběhlíků Nils Littorin místním novinám řekl, že dnešní levice se stala součástí elity a „postoje dělnické třídy se jí tak odcizily a staly v jejích očích problematickými“. Levice podle něj „prochází dlouhodobou krizí identity“ a jeho seskupení se hodlá soustředit na tradiční levicové hodnoty, tedy třídní politiku. Littorin dodává: „Levice nechápe, proč značná část dělníků nevidí v multikulturalismu, hnutí LGBT a Gretě Thunbergové něco úžasného a namísto snah o pochopení se chová, jako bychom se ocitli v Německu 30. let a dělníci, volící Švédské demokraty byli nenávratně prolezlí bacilem nacismu.“ Na poměry levice nevídaně prozíravě říká, že podpora pravicových voličů politikům jako Donald Trump nebo Boris Johnson je hlavně „následkem všeobecného zklamání liberálně ekonomickou migrací, která má za následek konkurenci na nízkopříjmových pozicích a ghettoizaci společenství, z nichž těží jedině velcí zaměstnavatelé“. „Chaotická“ imigrační politika bělošským dělnickým vrstvám nijak nepomohla, naopak vedla ke „střetu kultur, segregaci a vyloučení následkem nekontrolovaného přílivu z části světa, pro něž jsou typické kultura cti a klanové smýšlení“.

Littorin pokračuje ve svém rozumném zhodnocení situace i ohledně programu LGBT hnutí. To spolu s klimatickými tématy představují součást „státní ideologie“, kterou dnes „lidem tlačí do chřtánu“. Děje se tak podle něj na úkor skutečně palčivých problémů, jako jsou chudoba, bezdomovectví nebo příjmová nerovnost. „Tak se například pojem ‚hrdost‘ začal spojovat takřka výhradně se sexuální orientací. Podle nás je ale základem lidské důstojnosti práce nebo třeba penzijní pojištění, tak aby člověk ve stáří nemusel třít bídu s nouzí.“

Krom upřednostnění pracovních míst a penzí nad okázalými oslavami sodomie se Littorin a spol. také zapřísáhli nechat za sebou označení komunismus i jeho étosem, který popisují jako

…pošpiněné slovo s pejorativním nádechem, ostatně ne zcela neprávem. V komunistických stranách existuje riziko elitářství, nestřídmosti a přesvědčení, že určitá avantgarda má vést dělnickou třídu, která si není vědoma svých nejlepších zájmů. Jednodušší a správnější by ovšem bylo zeptat se lidí, co skutečně chtějí. Komunismus zemřel spolu se Sovětským svazem, nepovedlo se jej aktualizovat a přenést do 21. století. Ustrnul tak na stránkách sto let starých knih.

Události v Malmö ovšem mají paralelu i v celostátní švédské politice, když předák levicové strany Örebro Markus Allard vyjádřil podobné myšlenky ve svém komentáři „Socialisté nepatří na levici“, kde obviňuje mainstreamovou levici z naprostého opuštění své základny a přechodu od dělnické třídy k „parazitickým, granty živeným prvkům střední třídy“.

Britští socialisté v novém kabátě

Takřka současně dochází k podobnému vývoji také v Británii, kde levicový veterán George Galloway oznámil založení nové Britské dělnické strany (Workers Party of Britain), jejíž orientaci vymezil jako „tvrdě pro Brexit a tvrdě labouristickou“ a dodal, „pokud patříte k liberálům, kteří se považují za levičáky, protože ještě dnes smutně pokukují po Evropské unii a pokud podle vás vede cesta kupředu pokřikováním ‚rasista‘, ‚homofob“ nebo ‚transfob‘ na každého, kdo s vámi nesouhlasí, nejspíš nebudeme váš šálek čaje.“ Gallowayova podpora Brexitu vychází z jeho přesvědčení, že moderní britská levice „nenabízí žádnou alternativní vizi k agresivnímu neoliberalismu a jeho deindustrializované, finančním sektorem vedené ekonomice s mizernými mzdami a sází na to, že nejlépe to půjde i nadále udržovat v chodu jako součást Evropské unie.“ Zvlášť kosmopolitní elity Labouristické strany podle něj „mají za to, že jsme nějaký primitivní kmen, který si maluje obličeje namodro a jediné co dokáže, je volit jednu pravicovou vládu za druhou“, což považuje „nejen za nesmírně přezíravé, ale také kontraproduktivní – už vůbec pak nemluvě o nemístně optimistickém pohledu EU“. V problematice imigrace Galloway věří, že na „neregulované masové imigraci není zhola nic levicového. Připravuje země původu imigrantů o jejich potenciální elity a snižuje mzdy v cílových zemích. Prospěch z toho mají bohatí, kteří profitují jak z laciné pracovní síly pro své společnosti, tak přetlaku a tím pádem i nižších nákladů na služby jako au-pair, baristé nebo instalatéři. Pracující vrstvy ale trpí.“

Galloway také zopakoval, že jeho nová strana se bude držet jasně protiizraelské linie a naprosto odmítá definici antisemitismu z dílny IHRA.

George Galloway Britská dělnická strana IHRA
Galloway a jeho Dělnická strana se dokonce vymezují i proti extrémnějším formám LGBT indoktrinace, zejména glorifikaci transgenderismu. Galloway, který byl v minulosti mj. terčem útoku (vlastními slovy) „transanarchisty“ během jednoho ze svých projevů, v tomto následuje probrexitovou Komunistickou stranu Velké Británie (marxisticko-leninistickou), která v textu Politika identity a trend transgenderismu: Kam nás vede ideologie LBGT a proč na tom záleží?  (Identity Politics and the Transgender Trend: Where is LGBT ideology taking us and Why does it matter?i řadě dalších článků nebo tomto eminentně zajímavém projevu transgenderovou ideologii odsazuje coby antimaterialistickou a protivědeckou:

Biologické odlišnosti mezi pohlavími jsou skutečné. Neobjevují se jen u lidského druhu, ale napříč celou živočišnou říší. Sexuální reprodukce je přirozený biologický proces, v přírodním světě zachovaný díky rozmanitosti jím vytvářené. V přírodním světě je to všudypřítomný fenomén. Nezapomínejme ale ani na to, jaký má tato debata dopad na nás. Řídili jsme se tímto trendem a přinejmenším posledních čtyři nebo pět let se s politikou identity (idpol) hojně setkávali mezi příznivci i kandidáty naší strany. Idpol se totiž v tomto období stala módou. A jako každá móda podléhá trendům. Z ještě v 70. letech okrajových myšlenek některých akademických institucí se dnes stal globální mainstream, aktivně propagovaný. Sice ne komunisty nebo socialisty, ale mnozí z nich jej přijali a nechali se buržoazní společností ochotně zavést do této slepé uličky. Vznikla tak skupina za „socialisty“ se označujících lidí, kteří už nebojují proti některé z forem útlaku, ale proti realitě samotné!

Levice v krizi?

Nic z výše nastíněného není tak úplně překvapením a dost možná by se dokonce dalo hovořit o nevyhnutelných vedlejších efektech toho, co Nils Littorin nazval dlouhodobou „krizí identity“ levice. Přijetí a podpora multikulturalismu a jeho parafilických přívěsků nikdy nedávalo větší smysl v kontextu racionální kritiky kapitalismu a napětí mezi papírovou touhou po solidaritě dělnické třídy a rozbroje vyvolávajícími pseudomarxistickými doktrínami (jako studie „bělošství“), vytvořenými k mobilizaci importovaných nebělošských skupin proti nejpočetnější součásti dělnické třídy (tedy bělošských modrých límečků), nutně hrozilo vyhloubit hluboké trhliny a napětí ve chvíli, kdy by se štěstí obrátilo k levici zády.

A to se skutečně také stalo, byť bychom neměli zlehčovat ani zapomínat na masivní ideologické i kulturní úspěchy levice. Jednotlivci i skupiny zaštiťující se prapory sociální rovnosti a věčného pokroku totiž i nadále drží kontrolu nad vládami, akademickým světem i masmédii. Levice však v poslední době bez stínu pochybností zažívá politický sestup. Ztrácí hlasy, ale především srdce a mysl svých voličů. Rád bych také zdůraznil, že jim je nepřetahují skutečně pravicové ideje, ale jejich vyprázdněné schránky („Volný trh!“, „Postavte tu zeď!“) a charizmatičtí globalističtí herci, kteří tyto rádoby ideje prodávají podobně jako pochybní obchodníci ojetá auta nebo vodu po holení. Bílá dělnická třída ve volbách bezmyšlenkovitě hlasuje pro volný pohyb zboží a služeb, zatímco ji židovský supí kapitalismus vykořisťuje právě pod tímto praporem, likviduje její města, posílá její práci do ciziny a zabavuje jí její domovy. Titíž lidé také hlasují pro zeď, které se nikdy nedočkají – a která by beztak nevyřešila jejich problémy, neoddělitelně spjaté s kapitalismem, ani jim nezajistila většinově bělošskou budoucnost. Nečiní tak s myšlenkou otázky identity nebo rasy, ale ze stejných pohnutek, které vedou majitele večerky k instalaci kamerového systému: vždy jakoby na dosah stojící Zeď nebude nikdy postavena, dokud nebude symbolizovat o nic víc než přání ochránit pouhý majetek. Prázdné skořápky lidí na takzvané pravici sice nabízejí jen pochybná placeba – ale na politickou levici, alespoň historicky údajného vyznavače tvrdého materialismu, to momentálně bohatě stačí.

Někteří se snaží tento stav svádět na nepřítomnost charismatických vůdců, nejednotu nebo nedostatek přitažlivých programových bodů. Objevily se dokonce i úvahy, že se evropská levice dopustila smrtelného omylu, když se pokusila utkat s pravicí na jejím domácím hřišti „flirtováním s izolacionistickým nacionalismem nebo neoliberalismem“. Skutečnou příčinu ale hledejme ve vytrvalém odcizování a šikanování bělošských dělnických vrstev levicí, která se navíc postupně „odkopala“ jako elitářská kosmopolitní klika, která ze svých pohodlných postů básní o útlaku jen málokdy skutečném a často imaginárním, rozhodně však na vlastní kůži nepoznaném. Přičteme k tomu fakt, že levicová ideologie se stala čímsi beznadějně zamotaným a komplikovaným s tím, jak se její vyznavači neustále snaží nacpat „hranatou“ Marxovu doktrínu do nových a stále abstraktnějších „kulatých“ a „trojúhelníkových“ otvorů, z čehož vznikají marxistické výklady takových pomíjivostí jako graffiti, populární hudba a transvestité, pro průměrného dělníka nic než snůška zženštilých středostavovských blábolů. Do toho všeho pak mladí, ale přesto neschopní se rozhoupat aktivisté, bez práce i zdravého rozumu, hledají všude možně nové formy útlaku, podobní stařence trpící demencí, pátrající po kabelce, kterou vyhodila už před dvaceti lety. A tak zatímco komentátoři s chutí debatují, nemohu se při pohledu na celé dění ubránit dojmu, že pseudolevicoví lháři se momentálně prostě jen nedokáží vyrovnat těm pseudopravicovým.

Mohli by se z těchto rebelů stát spojenci?

Když mi bylo asi jedenáct, našla si má matka novou přítelkyni, Skotku něco přes třicet, která mi od začátku přišla velice zvláštní. Musely to být její oči. Tehdy jsem ještě o schizofrenii nic nevěděl, záhy jsem ji ale měl poznat dosti zblízka. Jednoho dne tato žena zazvonila u nás doma, a protože jsem ji znal, otevřel jsem a pozval ji dovnitř. Zavolal jsem na matku, která byla nahoře, a mezitím se bavil se Skotkou, která nehnutě stála, dívala se přímo na mě a působila jako naprosto normální, veselá a výřečná mladá žena. Ptala se mě na školu a trochu jsme se bavili o vědě, o které toho podle všeho dost věděla. Teprve po několika minutách jsem si uvědomil nevábný zápach linoucí se místností a domyslel si, že se žena pokálela. Když se konečně objevila matka, upadla žena do nesmyslného blábolení, které vyvrcholilo jejím pokusem zmocnit se v kuchyni nože a následným útěkem z našeho domu. Přestala prostě brát předepsané léky. Později jsme se dozvěděli, že ji pozdě večer našli policisté, jak freneticky a v slzách s bosýma, zakrvavenýma nohama tančí na nedalekém hřbitově, na sobě nic než noční košili a vysvětluje zesnulým, že je Bůh, zarmoucený smrtí ukřižovaného syna.

Na tento zážitek se ani po více než dvaceti letech nedá zapomenout. Otiskl se také do mého vnímání reality, vztahů i důvěry. Stačí na tomto místě jen zdůraznit, že i šílenci občas mluví souvisle a logicky, přestože se jejich psychika bortí jako domek z karet. A pokud se na prohlášení těchto přiměřeně „vidoucích“ levičáků podíváme z trochu větší blízkosti, nenalezneme i u nich také stopy šílenství? Opětovný pohled na výklad britských komunistů a trocha čtení mezi řádky cosi podezřelého naznačují rozhodně. Jistě, „biologické odlišnosti mezi pohlavími jsou skutečné“. Samozřejmě. Ale totéž platí i o biologických odlišnostech mezi rasami – a přesto se naši někdejší přesvědčení britští materialisté, momentálně vedení plnokrevným etnickým Indem Harpalem Brarem, rozhodli proti této skutečnosti bojovat. Měli bychom také zmínit, že Brarova dcera Joti se stala Gallowayovou místopředsedkyní v jeho „tvrdě probrexitové a labouristické“ Britské dělnické straně.  Galloway sám pak byl už čtyřikrát ženatý – a tři z jeho žen byly nebělošské (Palestinku Aminu Abu-Zayyadovou si vzal v roce 1994, Libanonku Rimu Husseiniovou v roce 2007 a etnickou Indonésanku Putri Gayatri Pertiwiovou v roce 2012). Přes všechna svá naoko protiimigrační prohlášení se tak člověk jen těžko zbavuje dojmu, že Galloway patří ke skalním zastáncům multikulturalismu a jeho strana se v případě volby vždy postaví do tábora internacionalismu v každém z možných výkladů tohoto slova.

George Galloway Britská dělnická strana
Jestliže tedy v táboře znechucených levičáků narážíme na ostrůvky zdravého rozumu, lze to připsat převážné absenci židovského vlivu v těchto nových enklávách a tedy i všemožných intelektuálních pokřiveních, jež s sebou přináší. Ve své eseji z roku 2018 „O ‚levicovém antisemitismu‘ v minulosti i současnosti“ (On “Leftist Anti-Semitism”: Past and Present)  jsem se zamýšlel nad možností postupného odklonu Židů od „tvrdé“ levice kvůli vzestupu antisionismu a jejich stále výraznějšímu přimknutí se k centristickému neoliberalismu:

Židovská slepota k vlastním výsadám, skutečná či předstíraná, samozřejmě patří k hlavním příčinám nepopiratelného napětí mezi Židy a moderní levicí. Nejspíš bylo nevyhnutelné, že si naivní, avšak upřímní levicoví rovnostáři pomalu uvědomili, že jejich „soudruzi židovského vyznání“ jsou nejen elitáři, ale také elita velice svébytného druhu. Souběžné hlásání otevřených hranic/společného majetku na jedné a „země pro židovský národ“ nutně musí vyvolat otazníky v mysli leckterého majitele propoceného trika s Che Guevarovou podobiznou – zvlášť když je doprovázeno kakofonií palby izraelských zbraní a nářkem zkrvavených palestinských dětí. Podobně problematickou se ukázala být také masová migrace, onen umně vyrobený toxin řinoucí se evropskými dálnicemi a železnicemi. Na západní břehy se valí jedna vlna za druhou zlomených lidí, kteří si s sebou přinášejí čerstvé a palčivé křivdy, často přímo z izraelského pomezí. Tito lidé nahlédli za oponu, takže jen velice neochotně sdílejí politické nástroje západní levice s příbuznými agresorů z IDF – jediným pojivem zde zůstává touha připravit nenáviděné bělochy o vše. Proto se může snadno stát, že levice přestane být pro Židy pohostinným místem, aniž by se však stala skutečně, autenticky nebo tradičně antisemitskou. Lze tedy očekávat přeskupení Židů mimo kruhy radikální levice, v politickém prostoru, který lze nejlépe označit jako radikálně centristický: centrismus koketující s levicí jen pro účely multikulturalismu a dalších škodlivých „rovnostářských“ výdobytků, ovšem pravicový, když přijde na ochranu a výsady elit (doma pro židovské společenství, mezinárodně pro Izrael) – tedy centrismus založené na starém osvědčeném pravidle „co je nejlepší pro Židy“.

Jak je patrné z nekonečného střetnutí Židů s britskou Labouristickou stranou v uplynulých letech, znamená politická relokace Židů směrem k jakémusi beztvarému a oportunistickému centrismu kolizní kurz s tou částí levice, která nejen že zastává pevně antisionistické pozice, ale také se ohrazuje proti nepokrytě silovým projevům židovské moci, jako všeobecné přijetí definice antisemitismu z dílny IHRA, nebo hospodářské zneužívání pravidel politicky nevyhraněnými (ani levicovými nebo pravicovými, ale židovskými) oligarchy jako Paul Singer. To – společně k jejich tradiční nechuti být součástí pravice – Židům ztíží hledání jakékoliv identifikace na politickém spektru, kromě té otevřeně židovské, což ovšem vrhá nevítanou pozornost okolí na jejich aktivity i zájmy. Bezprecedentní příklad tohoto vývoje jsme mohli vidět těsně před britskými parlamentními volbami, kdy vrchní rabín Ephraim Mirvis otevřeně vyzval britské Židy, aby se postavili Jeremymu Corbynovi. Něco takového by měli lidé znepokojení židovským vlivem, kteří dříve se značnou dávkou frustrace pozorovali, jak se Židé maskují svůj vliv pomocí různých politických kabátů, jen a jen přivítat.

Otevírá se tak potenciální, pochopitelně nedokonalá, ale snad do jisté míry reálná, příležitost hájit podprahově nebo dokonce víceméně otevřeně bělošské zájmy prostřednictví důvtipného, nominálně ostře levicového aktivismu proti masové migraci (z ekonomických, nikoliv rasových pohnutek), proti Izraeli a vlivu mezinárodního sionismu, proti některým výstřelkům kultury politické korektnosti nebo proti parazitickému kapitalismu židovských supích fondů. Nemusím asi dodávat, že levicoví aktivisté nemusejí čelit podobnému břemenu společenských, profesních nebo právních postihů za svou politickou činnost jako my na pravici, zejména té „tvrdé“, disidentské. Nejspíš se příliš nezmýlím ani v předpovědi, že člověk vystupující proti imigraci s účty na sociálních sítích křičícími do světa „Britská dělnická strana“, se musí bát vyhazovu pro svou politickou činnost mnohem méně než někdo, kdo se nijak netají svým členstvím v National Front. Proto pro mladé aktivisty jistě stojí přinejmenším za zvážení, jestli si pro obranu bělošských zájmů nevytvořit jakousi „levičáckou“ masku, podobně jako Židé v minulosti neváhali přebírat nejrůznější užitečné politické masky ke skrytí svých hlubších etnických zájmů. Osobně bych doporučoval spojení infiltrace a přetvářky. Nejdůležitější jsou totiž niterné motivace a možné výhody dosažení konečného cíle – tedy prosazení bělošských zájmů.

Podpora podobných hnutí ale pochopitelně skýtá nejrůznější úskalí. Rozhodně bych se tak vyhnul masivní investici času nebo peněz do těchto skupin, jelikož panuje značné riziko, že většina jejich členů vyznává politické pozice v ostrém rozporu a škodlivé našim ústředním cílů. V řadě otázek, v nichž bychom snad mohli najít společnou řeč – imigrace, LGBT šílenství nebo kultura politické korektnosti – také vidím bohaté příležitosti ke zradě a jen těžko se zbavuji dojmu, že tento vývoj je hlavně projevem dočasné bezradnosti a že hlavním záměrem je nějak „napálit“ bělošské modré límečky, aby znovu začaly hlasovat pro levici.

Nadcházející rok 2020 však nakonec přece jen může přinést otevření nové fronty v této válce, a tak s novým rokem na čas umlčím svého vnitřního Schopenhauera a připiji si na to.

Esej Andrewa Joyce Will 2020 See the Emergence of a Nationalist Left? vyšla na stránkách The Occidental Observer 29. prosince 2019.

Harvey Weinstein: Pomsta a dominance jako židovské pohnutky

Harvey Weinstein, Heidi Klum a Uma Thurman na udílení Zlatých glóbů 2014

Autor: Kevin MacDonald

Nejnovější článek Edmunda Connelyho o Harveym Weinsteinovi a fenoménu šiksy se zabývá i motivem pomsty. Touto optikou je pak konání Weinsteina a dalších Židů výsledkem nenávisti ke gójům, vyvolané jejich vnímáním dlouhé tradice antisemitismu. Ta je samozřejmě z velké části iluzorní či přehnaná, mezi Židy je však tato „truchlivá“ verze jejich dějin rozšířená do té míry, že představuje jeden ze základních stavebních kamenů židovské výchovy i jejich smýšlení o sobě samých.

Motiv pomsty je důležitý – snad i klíčový – při snaze pochopit klíčové aspekty židovského chování. V Conellyho článku citované pasáže z knihy (židovského spisovatele Philipa Rotha – pozn. DP) Portnoyův komplex však zdůrazňují dominanci a sexuální soupeření před pomstou, což naznačuje i další možný výklad tužby po šiksách (k termínu šiksa/šikse viz Jidišismy v českém lexiku bod č. 31 – pozn. DP) pomocí nástrojů evoluční psychologie: skutečným hlavním motivem by tedy mohl být kontrola přístupu k ženám nečlenské skupiny. Při mužském soupeření bývají právě ženy tou nejžádanější odměnou – ostatně ženy coby válečná kořist jsou v lidských dějinách všudypřítomným konceptem. Vítězní muži se logicky zmocňují žen svých poražených protivníků, stačí si jen vzpomenout na mongolské harémy po celé podmaněné Asii, nebo i chování našich dávných indoevropských předků.

Téma pomsty zmínil ve své kontroverzním článku i Mark Oppenheimer:

Jako chlapec snil Portnoy o mytické šiksa-bohyni, které dal přezdívku Thereal McCoyová (chápete? /slovní hříčka Theresa/Thereal jako „the real“, tedy „skutečná“; McCoy jako typicky WASP příjmení – pozn. DP/), která bruslí „ve své modré parce, červených klapkách na uši a buclatých bělostných palčácích – Miss Amerika na ledě! Se svým jmelím a švestkovým pudinkem (ať už je to cokoliv)“, ale jako dospělý získává skutečnou ženu, které dává přezdívku Opička. A jak že ji ponižuje? Nutí ji k představení s italskou děvkou. Jistě, nakonec se k nim přidává, ale napřed je nechá zinscenovat scénu z mizerného filmu – ne však hollywoodského, ale toho z XXX údolí San Fernando. A její přezdívka, Opička? Ta má původ v příhodě z doby ještě před tím, než ji Portnoy poznal, kdy se seznámila s perverzním párem, který po ní chtěl, aby je sledovala při souloži a při tom pojídala banán. Za tuto pro Portnoye vzrušující minulost se jí dostává zvířecí přezdívky. Chce ji pro její „hereckou“ minulost. Read more

Važda Marie Ladenburgerové: Život ohrožující nedostatek vitamínu „R“

Original article: The Murder of Maria Ladenburger: A Fatal Lack of Vitamin “R”

Vražda Marie Ladenburgerové: Život ohrožující nedostatek vitamínu „R“

 

Maria Ladenburger Hussein K.

Syndrom Amy Biehlové, kdy altruistické bělochy zavraždí lidé, kterým se snažili pomoci, a jejich rodiče následně vrahům okamžitě odpustí a projevují s nimi účast. Bělošská patologie par excellence.

Autor: Colin Lidell

Přestože neznám přesnou příčinu smrti dcery vysokého úředníka EU Marie Ladenburgerové, kterou před několika týdny ve Freiburgu znásilnil a utopil afgánských imigrant, vpuštěný do Německa politikou Angely Merkelové, troufnu si říci, že skutečná příčina úmrtí měla spíš než s přebytkem vody v plicích co dočinění s nedostatkem vitamínu „R.“

Kdyby vám to snad nedošlo, vitamín „R“ znamená „vitamín ‚rasismus‘,“ – ano, opět ono slovo, užívané k označení všeho od nacistických vyhlazovacích táborů až po tzv. „mikroagrese.“ 1] Jelikož ale už delší dobu žádné nacistické lágry – a dokonce ani lynčovací výpravy Ku-Klux-Klanu – nemáme, zpravidla se jím nálepkují lidé projevující byť jen lehké znepokojení či dokonce stín nedůvěry k lidem jiných ras a kultur, jejichž zvykům příliš nerozumí nebo se jim nelíbí.

Většině z nás to může za obvyklých okolností připadat jako vcelku banální postřeh, ale pro mladou dívku, která se pozdě v noci sama na kole vrací domů, to může být velice užitečné. Podle dostupných informací jela Maria domů z večírku po půl třetí v noci.

Podobně jako slavný Tygr Williama Blakea i tento zločin bezmála budí úžas svou děsivou symetrií, jakkoliv poněkud temného a nelítostného manichejského typu – zlu, nevděku a brutalitě Afghánce takřka zrcadlově odpovídá nevinnost, štědrost a zranitelnost „privilegovaného“ německého děvčete.


Ke znásilnění došlo u cyklostezky, postavené Němci s cílem přispět k posunu k čisté, zdravé a funkční společnosti – jen aby ji někdo ze společnosti divošské a brutální využil jako odpudivě příhodné místo k jednorázovému ukojení své nízké žádosti. Způsob Mariina usmrcení je obzvlášť k vzteku – pohozená a utonulá se zjevným opovržením, jak se postkoitální islám a jeho falešná morálka znovu ujaly vlády nad vrahovou od chtíče načas oproštěnou myslí. Výsledkem pak byla hanba a znechucení znásilněným kufar masem.

Co se týče mladé Marie, byla podle všeho prostoupena duchem toho, co James Lawrence nedávno nazval kosmopolitismem svých eurohujerských rodičů, a tuto identitu a ideologii přijala plně za svou.

Studovala medicínu – jistě, Médecins Sans Frontieres atd. – a samozřejmě pomáhala v místním uprchlickém centru (ano, díky „Mutti“ Merkelové teď nějaké takové stojí v každém německém městě).

Tam možná padla do oka svému pozdějšímu vrahovi, nebo taky ne. Ale i tato skutečnost sama o sobě ukazuje její nesmírnou naivitu – mladé pohledné ženy se zblízka vystavují hluboké sexuální frustraci mladých muslimů oddělených od svých žen i náhražek za ně, které jim jejich kultura z chmurné nutnosti nabízí; Německo pak platí za roztomilé kurzy svádění Němek pro migranty. Ty ale spíš dávají na odiv slabost, než že by opravdu pomáhaly Mustafovi a Mohamedovi zaskórovat s Helgou a Hannou na místní eurodiskotéce.

Nedostatkem vitamínu „R“ netrpí jen jednotlivci. Německo a Švédsko ukazují, že může snadno postihnout i společnosti a státy, zejména ty určené k likvidaci. Nejbolestněji se ale projevuje v případě znásilněných a zavražděných mladých žen.

Marii zcela očividně úplně chyběl tento nezbytný mentální vitamín, časem prověřená protilátka účinkující proti naivnímu přijímání nebezpečí, kterým nerozumíme. Možná k útoku skutečně došlo bez varování, pokud ji imigrant přepadl z úkrytu, možná zastavila právě proto, že ho viděla. Ale na každá pád si byla vědoma celkové situace, tj. že její město je plné mladých cizinců.

Každé rozumné osobě by pozdně noční jízda po osamělé cestě jevila nesmírně pošetile. Ale pro lidi pocházející z Mariina prostředí, stižené těžkým deficitem vitamínu „R“ by podobná myšlenka byla urážkou nejen jejich protirasistického, ale i toho feministického smýšlení.

Kdyby nezemřela, její víra by ji dost možná jen zajistila odklad a odlišný způsob smrti: obětavá kariéra v neziskovce či veřejném sektoru ve službách vetřelců, sama však bezdětná nebo s jedním dítětem.

Bohužel, ale nijak překvapivě, vyznávají Mariiny hodnoty i její rodiče. Její otec pracuje jako vysoce postavený právník ve strukturách EU, jejímž hlavním cíle je nahradit původní evropské obyvatelstvo a kulturu. Člověk by se snad mohl domnívat, že by otce události mohly přimět k přehodnocení jeho oddanosti dovozu dalších „rapefugees“, ale on namísto kytek požádal smuteční hosty o příspěvky bangladéšské katolické církvi, na jejímž webu se dočítáme následující: „Podporujeme uprchlíky a žadatele o azyl s rodinami v uprchlickém centru Bissierstraße finanční pomocí na hledání ubytování a zaměstnání.“

Další nepochopitelný příklad toho, co Christopher Donovan nazval syndromem Amy Biehlové, kdy altruistické bělochy zavraždí lidé, kterým se snažili pomoci, a jejich rodiče následně vrahům okamžitě odpustí a projevují s nimi účast. Bělošská patologie par excellence.

Poznámka:

1] Pro obecnou současnou definici ‚mikroagrese‘ viz Sue, “Microaggressions, Marginality, and Oppression”: „Mikroagrese jsou každodenní slovní, nonverbální a environmentální křivdy, ignorování či urážky – úmyslné či neúmyslné – přenášející nepřátelské, pohrdlivé nebo negativní poselství adresátovi výhradně na základě jejich příslušnosti k marginalizované skupině“ (str. 3).

Úvaha Colina Lidella The Murder of Maria Ladenburger: A Fatal Lack of Vitamin “R” vyšel na stránkách The Occidental Observer 5. prosince 2016.

Ukrajina jako model Evropského jara

Z perspektivy etnonacionalisty jsou skutečnými nepřáteli Evropská unie a USA

Z perspektivy etnonacionalisty jsou skutečnými nepřáteli Evropská unie a USA

http://deliandiver.org/2014/04/ukrajina-jako-model-evropskeho-jara.html

Role geopolitiky a zájmů mocných národů a skupin  – zejména když se navzájem dostanou do konfliktu nebo naopak rovnovážného stavu – je v národně osvobozeneckých, nacionalistických a dalších podobných politických zápasech trvale podceňována.

Například Kurdové – navzdory tíživé potřebě, spravedlivým požadavkům na vlastní stát a zjevným třenicím mezi jejich sousedy – dosáhnou nezávislosti jen velmi obtížně, dokud pro tři dominantní skupiny, které je obklopují (Turci, Arabové, Íránci a supervelmoci, které je podporují) bude tento vývoj nevýhodný.

Podobný scénář se odvíjí na Ukrajině. Navzdory silným řečem zúčastněných stran je zřejmé, že situace směřuje k novému konsensu, jehož obsahem budou tyto body (1) tichý souhlas s novými hranicemi – např. Krymu jako součásti Ruska, (2) Rusové zastaví další růst nebezpečnějších separatistických tendencí na východní a jižní Ukrajině, (3) Západ poskytne podporu kyjevským liberálům a umírněným na úkor na ukrajinských nacionalistů, (4) přívod plynu zůstane otevřen.

To je škoda, protože rok 2014 má potenciál být svědkem evropské verze „arabského jara“ – což je přesně to, co Rusko, ani EU (což v zásadě znamená dominantní státy EU) a pochopitelně USA, nechtějí. Read more

Nacionalisté, Židé a ukrajinská krize – historický exkurz

Nationalists, Jews and the Ukrainian Crisis: Some Historical Perspective by Andrew Joyce

Nacionalismus je touha po svobodě

Nacionalismus je touha po svobodě (ne kolaborace s Židy s cílem získat režimní posty)

Autor: Andrew Joyce

V minulých dnech a týdnech se objevila řada komentářů zabývajících se údajnými fašistickými či antisemitskými sklony ukrajinských nacionalistů zapojených do revolučních událostí. Nejnověji je Vladimir Putin označil za „fašisty“ a „antisemitské reakční síly“, kteří páchají „nejdivočejší násilnosti“. Komentátoři však zůstávají nejednotni v tom, jestli Putin skutečně věří, že je Ukrajina pokraji fašistického převratu, nebo jestli nejde o prosté ospravedlnění ruského vojenského zásahu na Krymu. Nicméně, nehledě na nejasnou podstatu nacionalistické koalice, se rozhodl Abraham Foxman – stále ještě pevně usazen v sídle Ligy proti pomluvám (Anti-Defamation League – ADL) a stále mrtvičně zsinalý při sebemenším náznaku nacionalismu mezi bílými Evropany – poukázat na stránkách liberálního deníku Huffington Post na „znepokojení ukrajinské židovské komunity“ a vyzval novou vládu, aby „vydala záruky“ ukrajinským Židům.

Foxman a řada zpravodajských agentur označují za zvlášť znepokojivé postoje některých skupin a jednotlivců ve volné koalici nacionalistů a zejména potom stranu Svoboda. Protože řada těchto jednotlivců a skupin (stejně jako jejich postoje k Židům, multikulturalismu a Západu) jsou pravděpodobně neznámé širšímu západnímu publiku, doufám, že tento článek poskytne historický přehled a analýzu některých trendů ukrajinského národního hnutí. Věřím, že tak přispěji k lepšímu pochopení událostí na Ukrajině z pohledu západního bílého nacionalismu (K pojmu „bílý nacionalismus“ viz poznámka č. 1 v článku Grega Johnsona „O ukrajinské krizi“ – pozn. DP).

Ukrajinský nacionalismus musel vždy bojovat o své místo na slunci. Území Ukrajiny bylo terčem mnoha polských, tureckých, kozáckých a ruských tažení a invazí přinejmenším od 17. století a ve století 18. bylo rozděleno mezi Ruskou říši a Rakousko. Dokonce i v současnosti odborníci jako například Andreas Umland a Anton Šechovcov poznamenávají že „současná západní Ukrajina náleží více do střední než východní Evropy a v některých ohledech je podobnější baltským zemím než ostatním postsovětským republikám“ 1] Read more